MÁ DCERA.

Tak vyrůstá pod zraky mými

při písni, smíchu matky,

jak pod kaštany ztemělými

květ sladký.

Ty dají květu chlad i vláhu

a celý den zpěv ptačí,

to obé k děcka mého blahu

teď stačí.

Jde domem jako duše domu

jsouc žití všeho osa

ve hluku ulic, vozů hromu

zpěv kosa,

jde domem, smíchem všady zvoní,

jas vtkán v šer jeho stmělý,

to honí zkvětlé na jabloni

se včely.

Jde domem, všady štěstí zdroje

svou zvučí vlnou zlatou –

motýly, vážky ve sny moje

se matou.

A neví o tom, co nám dává

ta ručka sladká, malá,

že láska jen, kde pustá vřava,

z ní vstala.

A neví, ku životu lásku

že čerpáme z ní denně,

že vyhráváme těžkou sázku

v té změně.

Dnů, měsíců a roků větší,

čím roste nám to dítě,

ta zora, která slunce předčí

v svém svitě!

Ji vida takto snivou, milou,

kdy u ní zrakem prodlím,

vždy z hloubi duše, celou silou

se modlím:

Ó, buď vždy dobrá, jak jsi posud,

a mírná, jemná, vlídná,

a zastaví se krutý osud

tě zhlídna!

Ó, buď vždy sladká jako nyní

a veselá a slunná,

plaň v život, nebes dobrodiní,

jak luna!

Nech bouřit svět, nech láti davy

a zápasiti zbraní, slovy,

nech spadnout květ, máj vzkřísí smavý

zas nový!

Nech orgii se zmítat divou,

nech šklebiti se zlobu,

věř, vzrostou růže, kdo má víru živou,

i z hrobu!

Měj víru tu, zla projdi léčkou,

jak stínem paprsk hbitě –

i Herkul, nezdolaný hadů smečkou,

byl dítě!