MÁ DRAHÁ, KRÁSNÁ... (I.)

Má drahá, krásná, sladká Annie,

má lásko, již mám nad vše rád,

vždy znovu po Vás roztoužený

Vás pozdravuji nastokrát.

Života mého, snů mých paní,

mně dovolte, Vám psáti list,

jenž – vím a jinak nelze ani –

jen ohni padne za kořist.

A přec, Vy milá přede všemi,

než v ohni vzplane zakrátko,

nechť poví Vám, jak drahá Jste mi,

má krásná, zlatá pohádko!

Nechť poví Vám, jak nedočkavě

vždy s touhou čekám na chvíli,

kdy Vaše drahá skráň k mé hlavě

se jako zázrak nachýlí.

Nechť poví Vám, jak Jste mně milá –

ba drahý pocit neznámý

Jste v duši mojí probudila,

jak žádná jiná před Vámi.

Nechť poví Vám... ó, co vše říci

Vám chtěl bych, drahá Annie má!

Krom Vás mou duši milující

nic takým kouzlem nejímá.

Jsem Váš a Vámi zajat zcela,

tak z celé duše Vás mám rád...

A za to, že má duše směla

i v štěstí věřit jedenkrát –

A za to, že jsem setkal s Vámi

se v životě svém k posledu,

i za to, co mi duši mámí,

za každý z Vašich pohledů –

A za to, že Jste trochu světla

v mé osamělé vnesla dni

a že v mém srdci Vámi zkvetla

má drahá láska poslední –

Za vše to, Annie, k Vaší hlavě

bych požehnání snesl rád

a dlouze, horoucně a žhavě

Vás líbám nastotisíckrát...