MÁ DRAHÁ, KRÁSNÁ... (II.)

Má drahá, drahá Annie, touho

a lásko má, můj zlatý sne –

ó, viďte, ještě dlouho, dlouho

mé štěstí ve tmách nezhasne?

Ach, nesmí! Já v ně život celý

jsem věřil, doufal, čekal rád,

já říkával si osamělý,

že ke mně přijde jedenkrát...

Já věřil, že ten div se stane,

že zázrak vejde v duši mou,

že ruce drahé, zbožňované

mne jednou v lásce obejmou –

Já věděl, v životě že jdu si

pro chvíli, o níž duše sní,

já věřil, ta že přijít musí,

jež smutek dnů mých rozjasní...

Já věřil vždy, že darmo nelká

má duše po ní, věřil jsem,

že láska, krásná, svatá, velká,

nebude jednou marným snem –

Tak míjela mi léta trudná,

kdy život se tak marným zdál –

jen v srdci, hluboko kdes u dna,

má hvězdná touha žila dál.

A tak jsem vídal v truchlém snění,

jak život mizel, v dálku táh’ –

„Jest pozdě!... Ještě pozdě není!“

jsem říkával si v samotách.

A zatím kol šly mnohé ženy –

ach, ne, já snil jsem o jiné

a dál jsem věřil roztoužený,

že její zrak mi pokyne...

Má dobrá, krásná, drahá, milá,

Vás měl jsem v duši, čekal jsem –

ne, o čem léta duše snila,

přec nebylo jen marným snem!

Vy, drahá, v té své mladé kráse

Jste vlídně vešla v cestu mou,

jak s nocí jitro potkává se

a jako jaro se zimou –

Vím, den můj k večeru se chýlí,

den Váš se teprv rozední –

ó, zůstaň se mnou, zůstaň chvíli,

má svatá lásko poslední!

Má krásná, drahá Annie, touho

a lásko má, můj zlatý sne –

ó, viďte, ještě dlouho, dlouho

mé slunce ve tmách nezhasne?