MÁ DRAHÁ, KRÁSNÁ... (III.)
Má drahá Annie, nad vše dražší,
má nejmilejší, rcete, čím
se za všechnu tu lásku Vaši
Vám odměním a odvděčím?
Vy, jejíž jméno je mi svato,
Vy, která Jste mým drahým snem,
čím za vše splatím Vám, i za to,
že jednou v žití šťasten jsem?
Já za to vše, čím žiji znova
po dlouhých letech, plných ztrát,
v té lásce, již k Vám srdce chová,
Vám děkoval bych tisíckrát.
Já Vámi procitnul a ožil
jsem z těžkých snů těch přešlých let –
k Vám bůh mi v srdce lásku vložil
až nakonec, až naposled...
Já teprv pozdě v žití šťasten
být mohu aspoň nakrátko –
kéž dlouho, dlouho trval čas ten,
kdy se mnou Jste, má pohádko!
Kéž Vaše láska, již si chrání
mé srdce jako drahý skvost,
kéž se mnou byla do skonání,
kéž se mnou byla pro věčnost!
Já chvěji se, čím byl bych bez ní,
jež nyní štěstí učí mne
a jež mé srdce tiše vězní
v horoucí touze upřímné...
Ó, lásko má, já vždy se chvěji,
že jednou přijít mohlo by,
co v zoufalství a beznaději
mé štěstí krutě pohrobí...
Ó, lásko má, ó, viďte, Vy že
mne nezradíte, nikdy ne,
a láska, jež nás k sobě víže,
ta nezajde a nezhyne?
Má Annie, Vy jen buďte při mně,
můj světlý, krásný osude,
a v životě tom žádné břímě
již těžkým pro mne nebude.
Já cítím, síla ve mně vzrůstá,
že za Vás dovedu se rvát –
vždyť líbat Vás má směla ústa,
Vás, již mám nad svůj život rád!
Vždyť Vás jsem potkal na své pouti
a to mi k pýše postačí,
že ruce mé Vás obejmouti,
Vás mohly, Vy má nejsladší!
Ó, Vy, jež Jste mé srdce jala
tak mocným kouzlem, že se chvím,
že láska k Vám, tak neskonalá,
ukončí jednou šílenstvím –
Vy, jejíž jméno je mi svato,
má Annie drahá, přesladká,
čím odvděčit Vám smím se za to,
že láska v sny mé hvězdy tká?
Já nábožně pro život celý
Vám žehnat chci za dobu tu,
když zdravit Vás mé oči směly,
jak vešla Jste v mou samotu!
Vás k sobě vinu, hlavu Vaši
objímám svýma rukama,
Vás, která Jste mi nad vše dražší,
Vás, jež Jste stálá touha má!
Já líbám Vaše čelo bílé,
Vás líbám, drahou, jedinou,
Vás žehnám za ty všecky chvíle,
jichž vděky nikdy nezhynou...