MÁ DUŠE.

Je hrda duše má jak uzavřený kalich,

jenž čistý nad bahny se k slunci v touze vzpíná,

ať dole nízkost vře, se provaluje špína

a pěstí vztahuje se na sta neurvalých.

Pryč z vášní hanebných, výš nad hamižnost malých,

tam, kde mu něžný list již nepotřísní slina,

by třeba práh tam sám a jak poušť nehostinná

jej výsost zlomila na nedostupných valích!

Z těch silných není-li, jež slunce ze svých zvolí,

a žhavým objetím rozdechne v zázrak vzletné,

co na tom, marný vzmach kdy slabý stvol mu setne?

Však vím, až bude mřít, že aspoň luna vlídná,

jež v tiších odvěkých plá sestra božství klidná,

že Krása vylíbá mu z koruny vše boly.