Má duše harfa...

Má duše harfa v sněhu závějích...

spí, leží klidně... Co chceš probuditi

z těch zalehlých strun? – Starý blud a hřích.

Však vítr zavěje a musí zníti!

Mé srdce kámen v tůni omšelé...

Je krve v něm? – Já nevěřím to ani,

kdo láká k němu nebes anděle,

by zkrušili je pod mohutnou dlaní?

Má píseň povzdech zhaslý v pralese...

Kdo slyší ji? – Dny k odvetě jsou hluchy...

Pták jestli v hnízdo své ji odnese,

zří v mýti pod sebou jen vířit duchy.

Ó duše, srdce, písni! Co z vás všech?

Ó vášní proudy, citů krupobití!

to osud váš, byť dávno v aeonech

že byly jste a teď musíte zníti!