MÁ DUŠE, KAM TÍHNEŠ...

Má duše, kam tíhneš dnes

popelavých dum ve závoji? –

cos jako strach, cos jako ples

ve divných stínech přede mnou stojí.

Prch bych raději – kam? nevím sám,

snad na ty bílé břehy druhého světa,

a vstříc všem velkým svým vidinám,

jež dávno oplakala má léta.

A za ta léta, má duše, dnes

cos ve mně promluvit se bojí,

ó náměsičný samoty děs,

kdy luny jas plíží se po pokoji.

A ruka jakás jak samý sníh

mě chladí zdál toho bílého světa

a jak snil bych o smrti polibcích,

mír mám, jenž teprv až z hrobu hvězd zkvétá.