Má duše, okouzlený květ,

Má duše, okouzlený květ,

dob zpěvu zapomíná

a ve truchlivém soumraku

lupénky své rozpíná.

Nestříbří více luny svit

truchlivé její byty,

nebudí více rosy proud

v ní nové krásné city.

Nepěje více slavík jí

o krásném milování,

v němž k smrtelníkům nebohým

se nebes divy sklání.

A přec se žalu nepoddá,

ba hlučně se mu směje,

když k budoucnosti hledíc zří

národa velké děje.