MÁ DUŠE PROSÍ...

Má duše prosí: malou chvíli jen,

než v akaciích ztichnou písně kosí,

a v šerých stínech zahalí se den –

ach, malou chvíli jen, má duše prosí!

Ó, lásko, Puku roztomilý, bosý –

ty květy svoje noci dáváš v plen,

dřív než je podzim za večera zkosí.

Tvůj úsměv bolest na dně srdce nosí,

tak mnohý temnou nocí znikne sten,

a mnohé oko slzami se zrosí,

když chrám je zbořen, nedosněn je sen –

ó, postůj chvíli jen, má duše prosí!