MÁ DUŠE VÍTĚZNÁ...

Má duše vítězná...! Jak toužebně vzpomínáš jásavých líbánků vesel,

víš, když jsme jezerem zářivé lásky a ve vůni polibků pluli,

kdy jitra z růží se před námi třásla a skřivan si trilkoval vesel

a kdy ty růže nám zpájely smysly, kam jsme se hladinou hnuli...

Ó, duše vítězná...! Vzpomeň jen rosy jak v náruč nám sklonila palmu –

– rubíny hrály jí – vzpomeň jen slunka jak hustý břeh baldachýn stkal mu,

když, mladé, vystouplo z krvavých moří a naší se opřelo vůli...

Viď... my jsme pluli dál – – – Kam?... Ano: po zvucích jásavých žalmů...

Po zvucích posledních žalmů jsme pluli a břehy nám mizely v dáli...

Jezero rostlo nám v kypící řeku, však žalmy se honily hladí

a palmy mystické kynuly větvemi, v nichžto se hrdličky smály...

Ó, duše vítězná...! My pluli k palmám těm odvážní, silní a mladí,

my pluli šíleně v zuřivém záchvatu, vzbouřená krev kam nás nesla,

ačkoli v loďku nám vlny juž stříkaly, ač se nám vzpírala vesla –

my pluli šíleně za zpěvy žalmů a za věnci mystických palem...

Však, duše...! Orkán tu zaduněl pojednou, loďku nám převrhnul málem,

přehlušil žalmy a rozmetal palmy a stříbrný řeky proud naplnil kalem

a vichrem divokým rozvířil víry... Nad námi skřivan již ustrašen zpíval

a jezy závratné bouřily pod námi... Ó, vzpomeň, vítězná duše...!

V šílené rozkoši jásalo tělo, však zrak tvůj se zachmuřen díval

v ten divě rostoucí příval... Víš, jak nám ocean náručí kýval?!

A ty jsi šeptala: „Raději uspíme závratné touhy a zburcujem zoufalá snění –

hleď, jak se jez náš dme v širý pruh dlouhý a jak se vše mění a divoce pění –

ó, vesluj ku břehům...“

A tu jsem chopil se vesla, jež slední nám zbylo,

a ty jsi očí svých ku nebi vznesla a modlitbu velikou pělas:

„Můj Pane!, lkala Jsi, uveď nás v růžová jitra a posvěť nám veliké dílo – –

jsme děti šlapaných luhů a chcem, by se rozpěly písní jak Hellas,

chcem, by v nich jásali slavíci lásky, by se v nich nepřestal Krásy zvon houpat

jak rajky pralesů v zrosených lijanech bělostných liljí a poupat...

Ó, Pane, žehnej nám posvátné dílo – – –

A víry ztichnuly po této písni a po této modlitbě Tvojí...

Hleď, duše vítězná... Zrcadlem bílých vod hrdlička s palmou se snesla

a za ní zástupy holubic bílých se s poupátky v zobáčcích rojí –

toť zvěst je příměří! – – Ó, duše, souhlasíš...?... Chopme se sledního vesla –!

Hle, vlny klesly a kal vod se snáší a paprsek vysušil lodičku naši –

nuž, duše, souhlasíš...? Břehy jsou holé sic – bouř strhla lesíky posvátných palem,

však plujme ku břehům... budem se opájet smutkem i žalem,

v tom síla, duše má... Jen když zas v líbánkách půjdeme spolu

zrosenou zahradou krvavých růží, v jichž lůžku vždy měkkounce ustelem bolu – –

nuž plujme ku břehům, má duše čistá... Doufej, že stihnem jich šťastně – –

– – – Však slyš, cos pod hladí...!

– Něco jak píseň, když zrosenou nivou se honí...!

– Něco jak první pláč mladého zvonu či první zpěv hrdinské básně...!

– Oh, plesej, duše má – –! Blahá to předzvěsť je žití, jež z posvátných vod se nám roní

a která mystickým světlem vždy svítí a mystickou hudbou vždy zvoní...

– Oh! Plesej, duše má – –! Silnou je modlitba toho, kdo s liljí v dlani se kloní!