Má duše žízní!

Má duše žízní po tobě, ó písni,

jak jahody květ bílý v mechu třísni

po slunce třpytu v stínu šumných buků,

ne ještě květ – spíš poupě na rozpuku.

Jí v náruč klesni, v květ jak rosa padá

a jitra zlato na hory a lada,

kdy nachem rdí se stráně, les a nivy,

kdy zem jest jeden obraz čarotklivý.

V mé nitro dechni, jako snivá vesna

v kraj dýchá smutný, když jej budí ze sna,

a kolem skrání věnec z květů stáčí

a místo snů tká jemu hlahol ptačí.

Ó, slétni v hruď, jak nebes anděl slétá

v den každý rozžít slunce – kahan světa;

hle, duše má juž čeká v srdce tluku –

ne ještě květ – spíš poupě na rozpuku,

až „epheta“ díš a k ní vztáhneš ruku.