Má duše

Čím, má duše, čím jsi chorá! – –

Není nad ní ubožejšího tvora:

S výsostí neznámých klesla

do bahna lidství; přece se vznesla

nad močál, hladinu

jako květ leknínu;

vznesla se a do světla

celičká rozkvetla;

jak vodní lilije

bílá je!

Však vedrem znáhla

všecka teď na slunci zprahla,

celá se kloní,

mšic rojí se po ní,

mšic žravých, myšlenek nectných

a žádostí,

kterých se nemůže, nezhostí,

ať jen se zmítá třtinou

močálu nad hlubinou,

nikdo jí na pomoc

den a noc!

Nepřijde-li na ty

příval Tvé milosti, Duchu svatý,

prská, jež by je smetla?!

snad by zas sladce kvetla,

zářící jako dřív

milosti Tvojí div:

vůní by všecko opojila,

Boha by přemohla její síla,

Boha i nebe i svět

bílý květ.

Snad by pak ruka zbodaná,

krásně krvavě zkropená,

od kříže se odpoutala,

ji utrhla, měkce vzala,

s láskou, hořící v oku,

do krvavého svého boku

by ji vetkla před celým světem,

by se ozdobila jejím květem,

až se vrátí, země host,

pro věčnost!