MÁ DUŠE.

Má duše, vinice pokorná, na vláhu radosti čeká.

Nad ní jde slunce, kolem je země; ona je mírná a čeká.

Čas, sladký vítr, přehání dny jak nadechlé mraky bílé,

a spojuje v lásky živoucí proud mé chudé i zjasněné chvíle.

Mé zvučící srdce jak mladý strom sbratřuje vítr a hlínu;

země, má chůva, je houpává, když smutno je na jejím klínu.

Je živá i noc, jež mlčí v šíř; jsou hluboké věci, jež raní:

mé srdce i za spánku cítívá, že chýlí se k měsícům zrání.

Má láska je sestřička ptáků a vod a všeho, co pro úsměv vzkvetlo:

komu se na srdce položí, netíží více než světlo.

Skulinou očí dívá se v svět, dívá se vděčně a vřele;

a štěstím-li tělo se usmívá, celá se ukryje v těle.

Má touha, můj bouřlivý, zpěvavý pták, často mně odlétá k jihu

a lidským mým očím zůstaví jen vzpomínek světelnou rýhu.

Však rád ji mám, že je tak toulavá; to křídla jí pevní a šíří;

vždyť jednou, vím, na vždy se vrátí k nám a s životem krásně se smíří.

Má duše, vinice pokorná, na vláhu radosti čeká.

Slunce ji žehne, větry ji mámí, noc k zemi ji tiskne a leká.

Však slunce je dobré, jsou větry dech boží, a noc jest jen na očích dlaň;

a duše má prosívá z hluboka: tvá, živote, vůle se staň!