MÁ DUŠE

Má duše klášterní zahrada tmavá,

kam v podzim listí svadlé napadává

do úzkých cest;

v hlubokých stínech divoká se úží,

s tou vůní šeříkův a slezů, růží

při svitu hvězd.

Sny mé jsou v kutnách černošedých mniši,

jdou zahradou, jich kroky znějí tiší,

až zaniknou.

Jich odříkání pevné je a svaté,

mír hluboký v jich stopy padá zlaté,

kam, kudy jdou.

A mniši jdou, – jich dlouhé šumí řízy,

jdou zahradou, krok jejich ve tmě mizí,

vše pusto zas.

Jdou, v sebe meditace ponořené,

zvířata u jich nohou; nebe klene

se nad ně, prostor, čas.