MÁ HLAVA JE FOTOGRAFICKÝ PŘÍSTROJ.

Má hlava fotografický je přístroj

s kotoučem stále připravených filmů.

Vlak uved v pohyb parní stroj.

Svůj objektiv, jsem oknem upřel do kraje

a přístroj běží, hraje.

Teď přijal skupinu jsem jilmu,

několik dálných věží.

Nestačím hltat milujícím zrakem

prastarých lesů kmeny,

kameny,

divoký potok rozběsněný

a ústa otvírám nad zázrakem:

barevným mrakem.

Teď vpad,

vlak do objetí skal,

stříbrný kmit se slídy zablýskal

a já bych zavýskal,

v světelném lomu,

přelomu,

jak kubisticky přesný,

je obraz mramorových lomů.

Ó zase pastva pro umění,

hle, kde se přímka na jehlanec mění,

tam zachytl jsem strmou stezku

a na ní nejmilejší ze všech zvířat,

skupiny dobrotivých mezků,

jdou útesem,

dlouhé uši,

úsměv v oku,

mile otlemený pysk.

A co tak na chvíli

jsem upad v řešení

malířských perspektiv,

zachytl objektiv,

hned těsně za lesem,

červenou stavbu.

Lešení,

spletivo prken,

klad,

architektonicky

i geometricky,

tvoří mechanický lad,

boří zákonný nesoulad.

Stejně několik čtyřhranných plachet,

na řece jsoucích člunů –

a uhelných šachet,

konstrukce těžných věží,

odmítá zápor, potvrzuje klad.

Ó úchvatná je barva lad,

a pluhem rozjitřené země,

ždající sémě.

Pomalý vraní let,

se temně odráží

od hnědě hrud.

Štěstím se dme má hruď.

Obrazy rád mám příkrých rozdílů,

kdy vše se v neurčitu ztrácí.

Mám obdiv k dílu,

k práci

dělníků podél kolejí.

Doleji,

pod železničním valem,

odměřeným intervalem,

modře štěká motor.

Tone prostor

v slunné běložluti.

A ve vinicích ženy ustaly v roubení,

s pozdravem na vlak hledí

a s rukou nad okem se slunci brání.

Vzduchem veselé mihotání.

Pomalý chodec se potácí.

Bahenní ptáci

padli na smutný močál.

Z jasného nebe počal,

dubnový déšť

na vesnice a komíny továren,

na tebe v pluhu táhnoucí oři,

na pole, zlaté požehnání,

snoubení, zrání.

V zrcadle lesklých kaluží

větve kvetoucích višní.

(občas lesk vítr boří).

Páv se v barvách pyšní,

v skupině jilmů.

Má hlava je přístroj s kotoučem filmu.