MÁ JEST POMSTA!

Noví Babylonští v plné zbroji

proudí po tisících jako k boji

městem, jež kdys hlasy proroků

volávaly k pravdě vítězící,

která, i když slzy tekou lící,

stále míří vzhůru, k vysoku,

za dne k slunci, bílé záře otci,

k Plejádám a Orionu v noci.

Na oslavu pokoření města

Babylon tak spoutaný lid trestá:

mrakem vyrojil se v tento den,

který lidu tomu dnem je stesku;

moc by zjevila se v plném lesku,

lid, jenž býval volný, svoboden,

znamením dnes babylonským domy

zdobit má, ač při tom ruce lomí.

Víc však rukou, které tísní pouta,

v pěst se svírá kdesi v šeru kouta –

mír kde býval, roste nenávist

tvrdá jak ty zatínané pěsti.

Ale v duše táhnou staré zvěsti,

šelestí v ně otců Písma list,

s něhož, dlaň co rozvírá se, zatím

zní to: „Má jest pomsta! Já odplatím!“...