MÁ JITŘNÍ ZOŘE!...

Mé Polabiny drahé, moje Polabiny!

Jak na vás nyní s touhou vzpomínám –

vy stejné jste jak vždycky, jenom já tak jiný

dnes letím k vašim dálkám – domů k nám...

Tak jiný přicházím, a přec týž jako kdysi:

ač jako slunce zašlo mnoho let,

pleť zvětrala a zmramorověly mé rysy –

přec roste v duši mé týž sněžný květ.

Zas vidím vaše dálky bílém ve šlojíři,

jak za dob mládí v mlze ranních par,

když nad lukami nezrozené písně víří

a budoucí se rozněcuje žár.

Zřím v údivu, že kalíšky jsou plny rosy,

nad bílým světlem duši jímá žas –

v můj život večerní přec dosvit padal kosý,

a co zřím teď, toť svěží, ranní jas!

Jak za dnů mládí vzduchem voní svěží tráva

a vstává den jak božstvo z bílých pěn –

má jitřní zoře, duše moje, budiž zdráva,

Tvůj světlý paprsk budiž pozdraven!...