MÁ LÁSKA.

Já chudobné dítě havíře,

jež zrodily stříbrné Brdy,

já touhu měl vždycky, k nevíře,

po vodách, jež táhnou se do šíře,

po hlubinách neznámých, dalekých

a na ty své sny jsem byl hrdý.

Ó moře! to slovo kouzelné!

jak ve zvuku tom jsem ožil!

a všecky své pohádky dětských let

jsem v talisman jeho vložil.

Já za nocí dlouhých nemohl spát,

já slyšel je bouřit a větry vát

a vlny se vzdýmaly ke mně,

a nahý jsem v jejich objetí pad,

jak chladily, šuměly jemně!

A nebyly mrtvy ty chlapecké sny,

spíš vzrůstaly, zpívaly v mužné dny,

to po moři toužila země.

Ó to byla láska skutečná,

po milence vzdálené práhla,

a víla má nyjící, báječná,

bělostná ramena vztáhla.

Za nocí dlouhých jsem slyšel ji lkát,

vlas divoce větry se vzdýmal,

a její pláč mi na prsa pad

a do uší vichorem hřímal.

Pak tesknotou němou jsem zamlklý snil

a v pohádce lásky své dřímal,

jen časem mě probudil daleký kvil

a smrtelný záchvat mě jímal.

A konečně splnil se nemožný sen!

já vyskočil, zajásal, rozběh se ven,

a v dálku teď letíme k moři – – –

Ó jaký to rozběh a jaký to cval!

jen více páry, víc spěchu, jen dál,

tak toužil jsem v srdci svém hoře – –

Ó thalassa, thalassa, moře!

Slyšíš mé volání do dálky,

slyšíš ty klokoty ptáka?

noc je, čas spaní a zahálky,

já bdím, mě jen moře mé láká!

Ve vlaku sním, jsem stále ti blíž,

to pára tak funí a dýchá?

hluk a šum venku a v duši ta tiš,

vše v jedno se vlnění míchá.

Burácí, hukotá rychlovlak,

třese se, houpe a vzdychá,

duše má před ním jako pták,

je rychlejší, ku břehu spíchá.

Konečně! – „Moře!“ někdo vzkřik,

mě posvátná pojala hrůza,

z duše se vydral radostný vzlyk –

jsem básník a zde je má Musa!

Jakobych spatřil svatyni,

rozlité vidím vody,

a kořím se svojí bohyni

a duše má slaví své hody. – – –