MÁ LÁSKA

Jak pták své hnízdo, matky náruč dítě,

jak květ svůj důlek, hvězdy nebes lem,

má vykoupená země, miluji tě

s tím věčně dětským, naivním zápalem.

Rád zadívám se v modrou tvoji dáli,

kde hory rostou kruhem nad hory,

jak by tě naše ruce objímaly,

k nepřátel útokům tvé vzdorné závory.

Ty požehnané lány, dumné lesy

a v žárech slunce nádhera tvých řek;

a bílé vísky, sety v zahrad směsi,

se zlatým kolovratem pohádek!

A pyšná města s jejich věčným ruchem,

jenž vlaje nad nimi jak korouhev,

jak heslo „vpřed“ jej zachycujem sluchem

a mužnou touhou pění naši krev!

Můj národ! jak až zalykám se v pýše,

má země svobodná! jak niva zmladlá jest;

rukama, srdcem vzneseme tě výše,

nad všecky výš až pod korunu hvězd.

Ty vyvolená! jediná má z všeho!

jsem nic, však mízou tvou já rostu, dám i květ;

ty rekem učiníš i syna mdlého,

když láskou pro tebe zná zahořet. – –

Jak pták své hnízdo, matky náruč dítě,

jak květ svůj důlek, hvězdy nebes lem,

má vykoupená země, miluji tě

s tím věčně dětským, naivním zápalem!