Má láska.

Pomněnkové oči láska moje měla,

růžné úsměvy a skráně liliové,

zlatých kadeří len hebký vlál jí s čela,

půvab rtů měl písně, zvonící, vždy nové.

Štěstí luzný krok v běl atlasových lící

žhavé růměnce jí předtuchami nadech’ –

dítě byla snů, tak plaché, těkající,

milovala jitra, lkala při západech...

O princeznách bílých pohádkově snila

noříc velké zraky jarních květů ve sníh,

zdrojů stříbrozvukem mluvila k ní víla

nostalgické touhy z lůna samot lesních.

Tichý neznámý šel Smutek haluzemi,

mlčením ji ovál, zmocnil se jí skrytě: –

tušila, že prchnou s dětství illusemi

její květy – zhasnou, hvězdy na blankytě...

A pak ona sama v hrobce času setlí,

oči pomněnkové uzamčeny kráse...

„Kéž jen –“ vzdychla – „přelud Poesie světlý

nad mou rakví stmělou dnem pak rozlévá se!...“