Má láska.

Je bledá milenka jak v rakve stínu,

a přec v ní teplá stopa žití jest,

trs bílých růží drží ruce v klínu

a víčko přimknuté plá svitem hvězd.

Tak leží na dně srdce. – Pochována?

Ne, v noci bdí a čeká denně z rána

u mých cest.

Jen kdyby chtěla, žití teplým nachem

hned mohlo bledé by jí líčko kvést,

ne výčitkami, beznadějí, strachem

se chvěti, vším co lidská spřádá lest;

však tichá leží – usmívá se v snění,

ví dobře: Vzlet můj, síla, život, chtění

ona jest.