Má letí loď...

Má letí loď rozsáhlou světa říší

a její bouřnou zrývá hladinu:

tu hnána vlnou k zvratné stoupá výši,

a tam se s vlnou kácí v hlubinu.

Má letí loď dalekým okeánem

a jeho pěnu chvatem rozrývá –

kdy, lodi má, my ve přístavu stanem’?

Tam, hle, nám hvězda kyne zářivá!

A letí loď a pádí jako střela

u prostřed bouře v šírou dál,

a již – již cíle svého doletěla,

tu vrazí bokem v lůno skal!

Ó běda, běda! o ty úskaliny

se její vetchá stavba ztroskotá,

a k cíli doplujou jen rozvaliny

chatrné lodi – mého života!