Má lilie.

V zelených hájích krásných údolí,

za zvuků písní pláčem stlumených,

za zvuků lásky, tichých mandolin,

jsi vyrostla a tvoje panenství

se v slunci rozvilo.

Markéto, sladká dcero Severu,

tvé zlaté vlasy s modrou jehlicí

a tvoje ruce s prsty útlými,

jež nepohnutě leží na ňadrech,

jsou splavem žalů mých.

Můj květe hříchu, juž tě utrhli?

A pak ti vpletli do tvých kadeří

lilie, růže, květy slezové,

by zakryli tvou bolest odchodu

nějakou omluvou.

A léta jdou... Na chudém hřbitově

je plno ptáků, láskou pějících.

Ať radují se jenom z života

a poletují kolem cypryší

pod nimiž tiše spíš.

Oh, naslouchej jim ve svém úkrytu.

Viď, je to zas, jak kdysi bývalo.

Z daleka nesou vánky voňavky.

Jen zvedni se v své rakvi – uslyšíš

na blízku srdce bít!