MÁ LOĎ

Jak často zřím tě ve snách před sebou,

má lodi tajemná a přece tolik známá!

Kol pláče den, ty letíš pod hvězdama,

kol teskní noc, ty září slunce pluješ,

mé srdce uvadá, ty plachty roztahuješ –

kam řítíme se, jaký cíl tě vábí,

za moři sedmi, sedmi za horama?

Jak často zřím i tebe před sebou,

ty muži tajemný a zase s rysy mými!

Kormidlo z ruky včera přebral jsi mi,

teď zas je pouštíš – prst tvůj na mne kývá

a snad že právě vichr v rahnech zpívá,

se usmíváš a z přídě na mne zíráš

zas pohledy tak divně zmatenými!

Jak často zřím i tebe pod sebou,

ty moře záludné a věčně milované!

Tvůj sykot slyším, vln tvých rachot divý,

leč dneska stojím, ať se co chce stane:

Ty lodi tajemná, tvůj úkol duch můj tuší,

ať pluji kamkoliv, já v srdci též vás nesu

a já vás ovládnu, až hodím vám svou duši!