MÁ LÝRA

Tklivě zněly moje struny kdysi,

národa stesk mého jimi táh’;

do zpěvů mých vzdor se mužný mísí:

zlom ta pouta, lide, na rukách!

Vítězné mé zněly hymny v den mu slávy,

nadšeně jsem ve své struny bil;

koruna když zaplála mu s hlavy,

pýchou jsem své zpěvy opojil.

A teď? vykoupena krví synů,

nemužně se Vlast má potácí;

naše sny jsou jak vsi Potěmkinů,

právo za právem se utrácí.

Všecky struny strhal jsem už v hněvu,

starých buditelů potomek;

na jedinou hraji k svému zpěvu,

škaredou mou písní skřípí vztek!