Má matička.

Po dalekém moři

táhnou plachty bílé,

provází je vítr z břehu

na daleké míle.

Pluje bílá loďka

černotmavým mořem.

„Jen se vy mi neutrapte,

má matičko, hořem!

Má matička doma

jak jen lehá, vstává,

div že sobě nevypláče

oči do krvava.

Má matička drahá

pláče jenom zticha,

ale i přes dálné moře

srdce to doslýchá.

Slyš, matičko – vichr

někdy plachty strhne

a to tvoje vzdychání mi

srdce kdys utrhne!“