Má oběť marna jest a marno vše, co zpívám...

Má oběť marna jest a marno vše, co zpívám...

Mé žertvy uhasly, jež za nocí jsem vznítil,

tma v háji krčí se a do prázdna se dívám,

kdy měsíc uhasl, jež hvozdem žití svítil.

O stupně chrámové jsem rozbil svoji hlavu

a bolem roztrhal jsem celé roucho svoje,

a když jsem bojoval kdys proti stínů davu,

já marně podnikal jsem vždycky svoje boje...

Teď na mém oltáři juž každý kámen studí

a v chrámu děsno je, kde had se plazí travou.

Jen časem netopýři u klenby se budí,

když roje vzpomínek mi táhnou těžkou hlavou.

Na stupních sedávám a divoké sny mívám.

Tu schoulen čekám jen až srdce mé se stiší,

když marna oběť má a marno vše, co zpívám...

Já kněz jsem nešťastný, jejž nikdo nevyslyší...