Má otce však náš hošík, stálý druh

Má otce však náš hošík, stálý druh

již zábav našich. V dcerušky mé sluch

to divně zní, když hošík horuje

o otci svém, jak zázrak byl by, Bůh;

dnes za městem že byli, sděluje,

kde zřeli plno věcí podivných,

a zítra, že mu otec daruje

z papíru draka, knížku věnuje,

kde psáno o hrdinných rytířích,

o krejčíku, jenž zabil sedm much

jedinou ranou. A mně zdálo se,

co nevidět stín hrozný vykročí,

jejž dosud dítě moje nezřelo,

a způsobí, by prvně bálo se,

když hlavičkou se o mne opřelo

v mateřské přituleno náručí.

Jak říci to? Vždyť sama pochopit

dřív musím, otec dětem sluncem je

a matka zemí, v které kořeny

své mají sic, než sluncem stvořeny

že byly, cítí. Spojeny jak strom

jsou s lůnem matky, ale uchopit

by slunce chtěly, které otcem je

a zázračné, že svítí zdaleka

a nepoutá, jak láska mateřská,

jež láskou svou i péčí poutem je.

I dcerka má dnes touží, příběhy

o slunci, otci svém se pochlubit

a ptá se hláskem, který do něhy

nezvyklé sládne. Mně je, pomodlit

že mám se dřív, než povím, s vysoka

proč září slunce, mateřský když cit

je blízko tak, že všechno pochopit

zná hloubkou svou, i to, že prosté pout

chce dítě jednou jako otec být,

by jak on mohlo v dálku uniknout.