Má památka.

Přál jsem si druhdy hodně šťastným být,

a míti vše, co peruť ducha pruží,

keř luzných krás, jenž v prsou porozvit

by něhu dýchal retem plných růží –-

a nemám nic! Kéž jedno poupě jen

zpod kyprých listí srdci darem zbude,

pak bez zápasu vyrvu ti je ven –

tvé svaté ňadro více zdobit bude!

Hleď, v divém reji strastiplných chvil

můj lásky vínek zachoval svou vnadu,

on v svatvečer mne vábně ozdobil,

jak červánky den jarní při západu;

leč s hlavy beru tento ladný skvost,

nechť s nekrášleným čelem bloudím všude,

ta purpurová jeho bohatost

tvé bílé skráně více zdobit bude!

Však co jsem měl? Jen pestrý duše žal,

jenž teplou slzou očí v písně zkvítal,

až život zbujením jich zarůstal

a leskem rosy v blízký růvek kmital;

tu v náhradu mi osud k hlavě svál

jak motýla list lauru k těše chudé –

nač mně ten lístek, jejž jsem vyzpíval?

tvé jasné čelo více zdobit bude!

A slávy, které chtěl jsem dobýt prv?

Zda tato pěvce gloriolou zdobí?

Či zírá útrpně mu pod obrv,

či ví, jak srdce v rytmu hrob si robí?

Ne, vše je klam! Leč zašeptnou-li snad

při smrti pěvcově tvé rtíky rudé:

Pán Bůh mu odpustiž, ten měl mne rád...

to památku mou nejvíc zdobit bude! –