MÁ PÍSEŇ.

Mám lyrickou svou polnici

do dáli hlasně třepící,

v zvuk její, kdekoliv jen zněl,

couv’ sok a užas nepřítel.

To písně mojí silný hlas,

jenž hloubkou prostoru se třás’,

kdes zachytil se, kamsi pad’,

do samot, chyší, do zahrad.

A co jsem chtěl, já vždycky řek’

přes pídimužů skřek a vztek.

Jak Rolandův ta zvučí roh,

v ní Hermes řve i Kozonoh.

Ó písni moje, zni dál, zni,

a vždy až k chvíli poslední!

hrom bouří v tobě, rusálka

věř, dojemněji nezalká.

Dík tobě, Chisre plamenný,

kol v skalách budíš ozvěny,

jak raněný pták chvěj se tmou,

než zhasnu – ó, kéž najednou!