Má písni rouhavá, ty všednosti se směješ

Má písni rouhavá, ty všednosti se směješ

A instinkt cikána a vzpouru v sobě máš

Jak vosa žihadlo. Ty v hříchu svém se hřeješ

Jak zmije na slunci, vším kolem pohrdáš.

Ty ve snách Villona jsi nocí provázela,

Zlodějskou svítilnu jsi při tom zdvíhala,

V brlohy, žaláře jsi drze nahlížela,

Pak pod šibenicí ses klidně vyspala.

Ty s Grabbem opilá jsi starých ulic spletí

Do rána bloudila, jak dítě žvatlajíc.

Ty jako Chatterton neváháš vypíjeti

Posledním douškem smrt, když bledne hladem líc.

Ty s Poem v nadsvětné šla's magnetické říše,

S Baudelairem trhala's v infernu květy zla,

Ty sedáš k Rimbaudu a opíjíš se tiše

Zlověstným smaragdem, jenž v očích jeho plá.

Příteli perverse a zpovědníku všeho,

Co s Bohem v rozporu, je k ďáblu stále blíž,

Usedáš po krčmách u stolu politého

Po boku Verlainea, s ním absint popíjíš.

Tys touhu po slávě jak veteš dávno složil,

Víš, že vše pleva jest a fraška, pustý šprým.

Tys poesii svou jen po tulácku prožil

A věčně hořel jsi jen svatým šílenstvím.

Ty vším jsi pohrdal, co páchne prostředností,

Pozérům morálky jsi také vždy se smál.

Tys kráčel v nadšení po cestách absurdnosti

A vlastním instinktům jsi vždy jen podléhal.

Hra nyní skončena. Tvé chudé vinobraní

Snad pohne k výsměchu teď mnohým zpupným rtem.

Trpké je víno tvé a nedozrálo ani,

Však věřte, ďábelským je přece nápojem.