Má plachá královno, třebaže jsem Tě sám

Má plachá královno, třebaže jsem Tě sám

korunou z papíru a lásky své korunoval,

přece Tvé králování v nervech a krvi mám –

pamatuj: do královny že jsem se zamiloval!...

Dvé let již marnotratně stůňu svou touhou a snem,

plachost a hrdost Tvou bláznivou mukou platím –

rok tomu, co Tvé přízně náměsíčníkem jsem,

a denně chvěji se bázní, že ji pojednou ztratím.

A přece, hleď, nic snadnější nebylo by snad

než bezstarostným způsobem svou touhu nasytiti

a lásce, snu a mukám dáti klidně vyprchat

ve všední komedii, které říkají žíti.

Co s tím však, drahá? Stojí snad fraška banální

za ženin zápas, marný vždy, s hrdostí a studem,

za marnou touhu mužovu, jenž snad štěstí sní,

za krátkou slast, jež placena bývá dlouhým trudem?

Nikoli, lásko má, nikoli, královský můj sne,

snu svého neumučím v žaláři nestoudnosti;

raději prchnu před Tebou do beznadějného dne,

než abych sladký Tvůj obraz poskvrnil banálností.

Jsi bledá moje královna, královský sen sním,

milostnou skutečnost a umělecké dílo;

s Tebou i sebou bojuji, o to, co ve snách zřím,

mozek i krev svou cvičím, by se to podařilo.

Nesměj se, drahá, vím to, že nezávisí náš sen

na touze, vůli jen naší, že osud vládne námi, –

leč děj se co děj: kdo kráčí nejvyšším opojen,

aspoň se nezardí jednou nad svými vzpomínkami.

Má plachá královno, jak jsem se plachým stal

a vše jen míti chci z Tvých neodhodlaných dlaní!

Leč prosté dívky se nebojím – z královny strach mne jal,

bych hrubým bludem nerušil jejího králování...

To na paměti měj a sladkou svou myslí mne veď,

důvěru za důvěru, něhu za něhu dej mi,

na čistý sen můj milostný milostivě hleď

a bázeň před mým osudem ze srdce mého sejmi.