Má pluje loď...

Má pluje loď dalekou vodní plání,

tam v modrých dálkách štěstí prý si zpívá –

Má duše bledá v tichém usmívání

ztraceným břehům v slzách ještě kývá.

Dál pluje loď, nehybně dálky stojí –

nad vody z lodi vznesli bílí ptáci

se vzpomínek a ve sraženém roji

ku opuštěným břehům zpět se vrací.

A duše moje, smutná v odříkání,

na radostný jich let se k nebi dívá –

Dál pluje loď – jen vln je slyšet lkání,

a hloubka dálek ztrnulých vstříc zívá.