MÁ PODOBIZNA ZAVĚŠENÁ NA ÚBOČÍ APENIN

V zrcadlech zeleně, moře

zkoumám svůj obličej,

v kterém Život rýsoval mapu,

na níž vyznačil bitvy, plavby a pouti,

jež dokončil jsem neb začal,

pleť hnědá jak zemská hrouda,

líbaná múzami věrně,

oči jak studnice v poušti,

karavany snů, zjevů tiší z nich žízeň,

fata morgana,

v sluchových slujích hnízdí zvuky jak ptáci

zpěvem Zem’ oslavující,

chřípě mé ssají pasáty vzduchu

nitro zúrodňující,

čelo mé strmí jak hora,

zasněná nad hlubinami,

rozkvetlá ve výši sněhem,

k nížině vybíhající v obočí háje,

pod ním vře duchovní oheň,

v kterém se myšlenky, dojmy, pocity taví,

obrazy vytvářejíce,

poklad slov, tónů,

které z úst přístavu plují

na lodích řeči

na moře vnějšího světa.

Nejníže brada jak skála,

možná i pevnost,

Gibraltar,

k činu moc prozrazující,

nejzazší hlídka tváří.

Pod obličejem jsou ruce,

bezperá křídla,

dumají v posvátném jasu hlavy a srdce

(ó, jak člověk je chrámem!)

rozpiaty k nebesům někdy

v očekávání krásy,

akordu básnické lyry,

nejvíc však sepiaté vroucně

v modlitbě k Prazdroji Všeho, z nějž tryská vesmírná síla,

za milost tvůrčího ducha,

zdar mého díla