Má poesie.

Má poesie jako mrtvá kráska

spí v hrobě velkém s purpurovým šatem,

jenž nádherný a hnědým protkán zlatem

pln stuchlých vůní setlívá a praská.

A v jejích prsech, jež jsou samá vráska

a těžky drahokamů majestátem,

se nechví srdce v rhytmu žitím vzňatém,

kde zpívalo by nadšení a láska.

Tak ukryl jsem ji v hrobky místa tmavá

a symbol kříže vtiskl v její dlaně;

čas půjde dál a hrob se propadává.

Však rudé růže vzrostou z jeho tůně,

zář nebes věčně bude padat na ně

a v písně mé jich nesmrtelná vůně.