Má poesie.

Nevěsta sličná – mladá poesie –

mi v mrtvém ňádru sladce zdřímnula,

balvanu tíha – žití chmura tmavá

jí snivá víčka pevně přimknula.

Já k prsům kloním hlavu zamyšlenou,

jak ten, jenž všecko dávno oplakal,

mne bolí nitro bez vášně a zpěvu

a bez ohlasu – lůno němých skal.

Já marně skrápím vlahou slzou oka

myšlének mrtvých odekvetlý sad,

ten němý klid, to svaté ticho hrobu

se v píseň sladkou nechce rozehřát.

Až s hlavy osten trnový se smekne

a mně tak bude k skonu nejlépe,

nevěsta švarná v pozdním procítání

snad růžným prstem v balvan zaklepe.