Má poesie.

Poesie má je pravšední,

setkáš se s ní všude:

ku slepci si v kapli přisedni,

on ti ji zahude.

V roztlučené vozky svítilně

pod plachtou se kmitá,

hvězdou na vod utonulou dně

rákosu se chytá.

Pod chaloupky čepcem sněhovým

v zimě bájky bájí,

dívčí vrkoč rosným květem svým

ovinuje v máji.

Nad kolíbky stinným obloukem

„Hajej, hajej,“ šepce,

a síť hebkou s šerým pavoukem

v dědů spřádá lebce.

V korouhve se rozstřílené v cár

zlatou tříseň choulí,

divochům zas šípů metá zmar

u kožené touly.

Poesie má v hor mračný štít

hromu mlatem buší,

všude, věčně v sluch ti bude hřmít –

byťs i zacpal uši.

Poesie ta, kdy v ohně soud

lid mé písně stočí,

plachou ještě bezecenný troud

jiskřičkou obskočí...