Má poetika.

Mně zjev každý v přírodě je básní.

Poetiku našel jsem si vlastní.

Píseň nejkrásnější v sluch mi zvoní,

v polibku když rty se k sobě skloní.

V lidstva dějích slyším epos hřmíti,

dramatem pak celé je mi žití.

Ódy křídla vidím v jasu jitra,

elegie dýše noci z nitra.

Hymnou bouř zní, idyllou je vesna,

ptačí hnízda když probouzí ze sna.

Epigram je vloček vinné pěny,

dithyrambou nahé tělo ženy.

A co víc škol hloupost našla ještě:

rhytmus kovadlina, forma kleště.

Rým pak podkova, když dáš ji koni,

v lehkém tanci divoce to zvoní.

Bez podkovy, ač to často klame,

letí dál, však nejlehčej’ vaz zláme.

K tomu ještě naučení krátké,

chceš-li tančit po té dráze hladké:

Jenom blázen sebe přecení,

přestat v čas – je vrchol umění.