MÁ ROMANCE NEMODERNÍ.

Když kdys – ach, tolik tomu let,

klekání odpěl zvon,

hlas trubky s cesty ve ves slét.

Oj pošta, postillon!

A z mlýna v cestu vyhlédla

dceř něžná mlynáře:

„Tak troubit jen můj postillon,

postillon dokáže!“

Jak růžný květ v bok hrdý skal

klesala na mou hruď

a prosila, bych vzpomínal.

„Ó hochu, věrným buď!“

I slzy mé mi setřela,

objala zhnědlou šíj’:

„Bez Tebe bych, ach, zemřela,

jen pro mne, drahý, žij!“

Den mrazný snes se do kraje.

S kozlíku byl bych kles,

zvuk trubky zněl však jásaje.

Já svatebčany vez.

Mí oři chtěli sřítit v sráz

tu rozzpívanou sběř.

Však bičem jsem jim choutky střás.

Jen ďábel ženě věř!

Vůz chátrá již a sesláblí

jsou dobří koně mí,

zvuky mé trubky ochably

a brzo oněmí.

Vůz opuštěný míjí mlýn,

odkudž jsem v svět ji vez.

A všude stín a stín a stín

a všude smutno dnes.