Ma salami.

Od Jerusalema města

vedla Vlacha drsná cesta,

nevím už, kam do okolí.

Opatřiv se hodnou holí,

vzal si tři salámy s chlebem

k požitku pod širým nebem.

Celá duše jeho jesti jata

pohlížením v ona místa svatá,

kde pán Ježíš divy konal,

učil, trpěl a pak skonal.

Na to všecinko se rozpomíná,

když tu potká Arabie syna,

kterýž praví: „Ma salami!“

t. j. česky: Pokoj s Vámi!

Vlach však domněnkou tou veden,

že chce salám, dal mu jeden.

Sotva ušel zas pár kroků,

má ho druhý Arab v oku

a dí taktéž: „Ma salami!“

Vlach si myslí: Pán Bůh s námi!

to je divný národ lidí,

že až do kapsy mně vidí.

Obdařiv jej, Vlach si sedl

a sám třetí salám snědl.

V tom naň jiný Arab čumí,

pozdravuje tak, jak umí:

„Ma salami! Ma salami!“

„Což pak nosím masné krámy?“

zvolá poutník. „Ontě vskutku

vidí mně až do žaludku.“