MÁ SAMOTA

Má samoto, jsi nebeským mi darem,

bytostí blízkou, střechou nad hlavou,

rozžatým světlem nad temnoty zmarem

a posilou, klesám-li únavou.

Jsi douškem čisté vody pramenité,

nejlepších chvil jsi vábnou ozvěnou,

za všechno neradostné, neprožité,

za odříkání jsi mi odměnou.

Jak myšlenky mé hbitým proudem tekou,

jak poznáním břeh sytě vykvétá,

když vesel chopím se a dám se řekou

své samoty unášet do světa,

do svého světa, kam se láska vrací

a touhy šepot sdílně důvěrní,

kde jednou srdce moje vykrvácí

na prahu snů ve chvíli večerní.