MÁ SNIVÁ ROXANO...

Má snivá Roxano, s tou růží za pasem,

proč na mne hledíte a smějete se při tom?

Je mně tak do pláče, a Vy svým výsměchem

mé srdce bodáte. Což nevíte snad o tom?

Vás vidím denně snad ve fádních avenues

v černavém úboru a s ironií v tváři.

Jste nějak změněná, Váš úsměv znavený

tak divně vyjímá se v řecké Vaší tváři.

Mé rudé západy již dávno povymřely,

mé chrysanthémy bílé dávno povadly,

vzpomínky v moře šly se koupat, uletěly –

– a květy nádherné mé lásky povadly.