MÁ SUDIČKA.

Ta Parka, jež mi nad kolébkou stála,

si v samých paradoxech libovala,

ku velkým cílům vnukla snažení,

leč o sto mil sunula splnění.

Dost dala vavřínu – leč skrovně chleba,

však pudy hrozné chtíti víc než třeba;

vždy nenasycen vstávám od stolu,

vždy jiné zřím žhnout v lásky plápolu.

Být milován od nejkrásnějších paní,

však nedocházet ani ku vyznání,

dav přátel mít a nemít přítele,

jít smuten sám, pít s druhy vesele.

Jak vidět, byla málo konsekventní.

Však souditi ji, nejsem kompetentní,

rád soudem svým se člověk ukvapí...

Ji bavilo to – mne to netrápí.