Má světnička.

Ty nevíš, jak mi v proměnlivé kráse

sta zlatých světel prší do oken,

jak celá světnička má usmívá se,

když venku září čistý, bílý den,

ty nevíš, jak se v luzné vidmo tříští

niť nebeská, když padá na stolek,

jak mile zlaté rybičky se blyští,

když penízky jim zlíbá slunce vděk.

Mně jaro z daleka již padá v oči!

Co myrtám mojim lístků přibylo,

co osladičům spirálek se točí,

jak se mnou vše by k nebi toužilo,

ty nevíš ani, jak ty větve mládnou,

z nichž stolek květinový spleten jest,

a myslíš, že já nenaleznu žádnou

v něm z lesních, dávných třpytících se hvězd?

Ne, tys tu nebyl, nevíš, co se tají

na každé stěně křídel motýlích,

jak neviditelně mou oblétají

skráň, jak se drobné hvězdy rojí z nich,

ty nevíš, kde já práce své mám stánek,

kde kloním hlavu, toužím, bdím a sním,

kde potápím se písní do studánek

a třesoucí se srdce konejším.

Ty nevíš, kolik hvězd sem z noci hledí,

jak měsíc dlouze, stříbrně tu sní,

jak stínové se nesou k čelu bledí,

šept sladký vane jimi: „Neusni!“

Zvuk ploutví drobounký si tichem zvoní,

snů zlatých za ním letí milá tíž,

tys nebyl tu, kde rouška snů mne cloní,

viď, – ale duší, srdcem u mne dlíš?!