Má světnička.

Světnička malá, tak útulná, milá,

zářivá okna v ní samý květ byla;

voničky drobné a zardělé růže.

k sobě se klonily, tulily úže.

S poledne přikvapil paprslek vřelý,

zlíbal je do zlata, v touze se chvěly;

z růží – mním – sladší se linula vůně,

lákaná polibky z ruměné tůně.

Také mi v světničku napadlo zlato,

v modré té dáli co hořelo vzňato,

drobné v něm bloudily stíny mých květů

muška též mihla se veselém v letu.

Útulek malý, však okénky z dáli

obrazy vnadné mi kraje sem slaly:

veselé lučiny, černavé lesy, –

s polí sem zvučely skřivánčí plesy.

Rozkošná moje ty světničko milá,

sněhem ač země teď všecka je bílá,

stále té vidím ve květu a zlatě,

vzpomínám smavou i zářivou na tě.