Má světnička.

Kolem mé světničky

čtvero holých stěn,

jedno jen okno v ní,

jedny dveře jen.

Myšlenky malují

po stěnách obrazy,

oknem ne zastřeným

nebe mi přichází.

Však byť na pět zámků dveře,

přece jimi ke mně deře

mé se neštěstí.

Těžkým kráčí jizbou krokem,

hledí na mne vpadlým okem

plným bolesti.

Rukou mně se stěny

obrazy otírá,

rouchem svým šedivým,

okno mi zastírá.

Jizbu mi slibuje,

jež má více stěn –

okna však není v ni

ani dveří ven.