MÁ TOUHA.

Jak rosa zlatá padat do pohárů květů,

a v polích stromem být, kde Láska zastaví,

všech bolest sám jen vyplakat jak dítě,

a smutné učit věřit, že se uzdraví,

a zapomínat času ve věčnosti stopách,

a nevrátit se k tělu, lásce poslední,

a jestli někde v bouřích zoufalá loď bloudí,

jí udržovat maják než se rozední,

a probudit zas slávu dávné epopeje,

ji poslat v lidu svého o svobodě sen –

být duši Tvojí láskou jedinou a věčnou,

a třeba ode všech pak navždy zatracen –