Má touha.

V těch nitra mého hlubinách

neznámá touha bolí,

tak veliká jest její moc,

že srdce zmírá z poli.

Nad ní se vznáší divná noc,

tu chmurně, tu zas jasně;

do půli nebe – blesk a hrom,

tam hvězdy svítí krásně.

Po bouři touha ulehne

a klidně dřímá zase –

leč, aby jenom povstala

mocněji v krátkém čase.