MÁ TOUHO BLÁZNIVÁ...

Má touho bláznivá, mé odříkání věčné,

má tichá radosti, mé hoře nekonečné,

můj sladký osude, jenž ničíš teď mé dny, –

jak život líbezným, že milovat tě musím,

jak život ukrutným, že láskou svou se dusím

a – jednou zašlápnu snad jako květ své sny!

Nepřijde jednou den, snad za nejbližším rohem

mně zmizíš navždycky a nedáš mi ni sbohem,

bych nepochyboval, že bylo vše jen snem?

Či všednost nějaká mi tvrdě připomene,

že z jiných světů jsou mé zámky povětrné,

že nemám báseň splést si s denním životem?

Má básni poslední, to bude konec všemu,

co v slunci zvonilo ke slunci vznešenému,

co krvi dávalo ten její žár a lesk...

Kéž zahřměl by pak svět již, rudý oblak stanul

nad zkřehlým životem, bych ještě jednou vzplanul

a na dlažbě dal zabít srdce svého stesk!