MÁ ÚRODA

Nad lány úrodnými stojím bez hnutí.

Jak divně dojímá dnes polí úroda!

– Mák zkrvavělý mezi klasy svítí,

v pšeničném planém vlnobití –

oh, jaká krásná neshoda –!

Jak refrain písní dávno nezpívaných

by někdo zpíval v ticho slavnostní...

Dva květy rudé tisknu ke rtu svému,

k útěše srdci často zrazenému

toulavá píseň čistým vzduchem zní.

Má tóny zvláštní, štěstím zbarvené,

jak po strunách když ruka přežene

se v náhlém chvatu toužíc sevříti

souzvuk, jenž musí zazníti

v temno k pohádkám zladěné.

Krev máků piju rety horečnými.

– Má úroda, má duše, vzejde-li?

Zní píseň svobody tak měkce, dlouze,

přízvukem smutným o mé trpké touze

však sní teď alt v ní jemný, nesmělý – –